Kdo z koho ve střetu kultur ?

Bojovníci Islámského Státu se vracejí domů do Evropy.  Místo vězení a odsouzení si prý zaslouží spíše psychoterapeutickou pomoc.  To už se nám ti sluníčkáři úplně zbláznili?

KDO Z KOHO VE STŘETU KULTUR ?

 Evropská Unie nám znovu dala najevo, že ze svého sebevražedného kurzu jen tak neuhne a 'sluníčkové vítačství' postoupilo na ještě vyšší stupeň -  'Navrátivší bojovníci Islámského státu by prý místo odsouzení potřebovali psychoterapeutickou pomoc!!'
My ostatní bychom si měli připomenout, jak některé říše v minulosti ke svému pádu dospěly a kdo z koho nakonec jeho životní sílu vysál...

 Některé principy totiž platí stále a podobné nepříjemnosti mohly kdysi probíhat i bez ustavičného dohledu globálního prediktora a jeho jednotné režie, přestože intriky v mocenských kruzích byly všudypřítomné.
 Metody vedení války, jako pokračování politiky jinými prostředky, se po technické stránce zdokonalily, nezměnil se však základní princip, který si dnes uvědomujeme jen velice neradi - VYUŽITÍ SLABINY PROTIVNÍKA. A v čempak asi je naše největší slabina?

 Ve střetu odlišných kultur hraje roli mnoho proměnných, které však pokládáme a priori za neotknutelné konstanty, přičemž dosáhneme pravého opaku jejich původního smyslu. Jak toho docílit?
 Poměrně snadno a elegantně. Posvátná lidská práva se prosazují hlava nehlava tak, až je výsledkem brutální a nesmyslné bezpráví, páchané na lidech, kteří se o ně nepřihlásili včas nebo dostatečně hlasitě.
 Naopak některé podstatné proměnné pokládáme z tohoto titulu za bezvýznamné, protože hrají roli jen v naší kultuře v podobě tradic a společenských zvyklostí. Toho lze zas docílit tak, že popustíme uzdu zuřivé sebekritice, až nezůstane suchý jediný chlup na našem vlastním kožichu.

 Poslední dobou máme totiž v oblibě relativizovat hodnoty vlastní kultury. Měli bychom se však spíše zeptat:
 „Nastavujeme ty hodnoty adekvátně k odpovídající situaci? A s ohledem na případy, pro které nemáme předem vyhotovené grafy a tabulky?“

 Ony hodnoty mohou být platné v Platónově světě idejí, ale jejich funkční sladění s okamžitým stavem věcí je záležitost zcela odlišná. Pokud na to zapomeneme, můžeme se ocitnout ve dvou extrémech:

A) - Hodnoty jsou chybné a je třeba se jich zříci.        přičemž budeme v pokušení podrobit se kultuře
     cizí, která se nám momentálně a z určitého           pohledu může jevit životaschopnější.
(Evropská kultura je slabá a měla by přijmout islám)

B) - Hodnoty jsou platné v pevně dané formě, která        je zárukou jejich zachování. Přičemž se              vystavujeme riziku, že doslovným výkladem            znehodnotíme samotný princip a důsledek bude         podobný.
(Musíme být laskaví a vstřícní i vůči tomu, kdo nás přišel zlikvidovat, jinak budeme stejní jako on)

 Ve střetu kultur se sice neustále argumentuje mnoha lidskými právy, ale s oblibou se zapomíná na jedno podstatné - PRÁVO DOMOVSKÉ. Ano, zní to přímo neslušně, že? Alespoň nás to tak vnímat naučili.
 
 Poněkud nešťastné je i povrchní pojetí ZLATÉ STŘEDNÍ CESTY, či spíše její aplikace v krajní situaci, kdy se kyvadlo dějin nebezpečně vychýlí.
 Pokud je rovnováha už natolik porušená, pak ona  cesta nemůže vésti středem, ale v zájmu obnovení funkčnosti se bude pohybovat spíše u jednoho či druhého okraje. A to v lepším případě.
 
 Leckomu se nelíbí staré české přísloví: „Na hrubý pytel hrubá záplata“. Jenže zkusil někdo doopravdy záplatovat režný pytel hedvábím? Možná by to vypadalo hezky a sluníčkově, ale pochybuji, že by ten pytel vydržel první zátěž při použití, ke kterému byl určen.
 Aplikace humanistických myšlenek na valící se hordy je stejnou pitomostí a ve svých důsledcích ještě mnohem nebezpečnější.

 Pochopitelně, že stejně tak je třeba se dívat na snahu zavádět lidskoprávní civilizační výdobytky v prostředí, kde o něčem podobném nemají ani ponětí.
 Despotický monarcha může udržet na řetězu domácí zločince jen proto, že jeho ruce nesvazují humanistické ohledy, nepoužitelné pro danou situaci. Není na to hezký pohled, ale v určitých končinách to funguje po generace, které mají poněkud odlišné psycho-sociální nastavení než my.

 Jenže my si přejeme, aby fungovaly pouze věci uhlazené a naleštěné, které naše humanistické oko potěší. Že nejsou stavěné pro drsnější atmosférické podmínky, nám nějak nedochází. Ne, že bychom byli hloupí z podstaty, ale podobné úvahy jsme si zakázali jako neslušné.
 Pochopení se pak jeví stejně společensky nepřijatelné, jako když se nahlas zasmějeme neslušnému vtipu, neboť nám dojde jeho pointa.
‚Slušnému‘ jedinci to nedojde a tak může zůstat ve svaté nevědomosti.

 Smrtící důsledek některých ‚ušlechtilých ideálů‘ se projeví až po jejich sestoupení z nebeských výšin do naší přízemní reality. Tam se teprve ukazuje, že nelze brát všemožné ohledy na toho, kdo je považuje za naši slabost. Na využití této slabiny porotivníka není třeba vysoké inteligence, přesto (nebo právě proto) má tak ohromnou účinnost.
 Nikomu pak nepomůže, když si z ušlechtilých důvodů dovolíme zničit vlastní civilizaci. Dokonce ani jejím ničitelům, protože tak sami POLÁMOU VĚTVE STROMU, JEHOŽ PLODY PŘIŠLI POJÍDAT.

 Možná, že i některým členům našich vládnoucích vrtev začalo docházet, že abychom v zájmu pokřivené humanity obětovali samotnou kolébku humanismu, k tomu je třeba vyrchovaté dávky cynismu...
 A nebo se tak jen snaží tvářit?

   Fr. Filip Dvořák

 (autor je publicista, rocker a dobrodruh)

https://www.facebook.com/frantisekfilip.dvorak