Krize hodnot a úpadek institucí

      Kvalita a užitečnost systému se pokaždé ukazuje při jeho zátěži a dnešní doba nám k tomu dává dostatek příležitostí. Hodnoty, které jsme si kdysi zvolili, nám umožnily dostat se na současnou civilizační úroveň, avšak situace, ve které se ocitáme dnes, nás nutí k zamyšlení - zvolili jsme dobře?
 
 Mluví se o krizi hodnot západní civilizace, avšak problém je hlavně v jejich nastavení a uplatňování v každodenní realitě, která jediná má možnost je dlouhodobě prověřit. 'Šedá je teorie, ale strom života je věčně zelený!' Na to jsme však zapoměli a ten strom života nahradili odbornou komisí.
 Mluví se o návratu a obnově řádu. Je však žádoucí obnovit systém, který nás dovedl až k současnému stavu? Možná, že bude třeba poněkud radikálnější přístup, než někdejší 'Poučení z krizového vývoje'...

 Samotná existence institucí se stala důležitější, než jejich užitečnost a některé se už natolik vzdálily svému původnímu účelu, že ho pokládají přímo za překážku pro jejich vlastní fungování.    Poslední dobou diskutovaný vztah nemocničních zařízení a farmaceutických firem je jen kamínkem této nevkusné mozaiky, která se nám začíná drolit před očima.
 
 Odpor oficiální medicíny k její alternativní podobě(byť má za sebou tisíciletou tradici a prokazatelné výsledky) tuto podivnou souvislost dostatečně ilustruje.
 Podobně je na tom odpor vyrcholně ekonomických činitelů k menším a do nedávna i relativně nezávislým subjektům. Ty by podle nich, ponechány svému osudu a bez přísné kontroly, zavedly svět do neregulovaného chaosu. A hrůza pomyslet, že si ještě dnes může člověk něco vyrobit nebo vypěstovat sám!
 Též představitelé našeho výchovně-vzdělávacího systému, který začal chrlit kvanta (mimo onen skleník)nepoužitelných odborníků, pociťují nevoli, když místo nich dá zaměstnavatel přednost člověku s praktickými životními zkušenostmi. A co hůře - obyčejní občané si dovolují přemýšlet a rozhodovat o svých záležitostech bez jejich doporučení,
schválení, či alespoň odborné konzultace!
 
 Dalším velmi smutným příkladem je armáda, která má kromě panovníka chránit i vlastní obyvatelstvo a ne okupační jednotky cizích mocností. Odpor proti zakládání občanské domobrany je toho též výmluvným příznakem.
 Pozadu však delší dobu nezůstává ani policie a prokuratura, kde jsme si již zvykli na razantní postup vůči osobám nepohodlným pro režim, ale které navíc chrání i pachatele trestních činů před účinnou obranou života, zdraví a majetku ze strany napadených a poškozených. Copak je pro stát jedinec, který brání sebe a svoje blízké, nebezpečnější než útočník, co ho ohrožuje? Obávám se, že právě tímto způsobem ukazuje režim svojí pravou podstatu.

 Stejně podivným dojmem působí některé ústavy duševního zdraví, které jsou ochotny udělat magora z každého, kdo nesplňuje jejich představy nebo držet člověka s poruchou příjmu potravy za ústavní zdí pro jeho 'dobro'. Často tak dlouho, až si k vnucované nemocniční stravě vypěstuje ještě větší odpor k jídlu obecně.
 A na druhou stranu se množí případy, kdy evidentně útočného jedince který opakovaně ohrožuje svoje okolí, vypustí z těchto prostor mezi nic netušící obyvatelstvo, aby svojí diagnózu potvrdil - nejlépe kuchyňským nožem a podobnými terapeutickými pomůckami...
 
 Kdyby už nic jiného, tak jeden z příznaků úpadku institucí je neschopnost praktického uvažování v souvislostech, které překračují jejich působnost. Což je problém strukturální a přímo spjatý s podstatou specializace, jehož negativní projevy instituce netlumí, ale ještě zesilují. Problém se zapouzdří a bobtná. Nic na tom nezmění ani milióny nových předpisů a paragrafů, ve kterých se už nevyznají ani sami 'experti', neboť jejich jediným přínosem se ukázalo být dokonalé zamlžení výhledu na význam věcí. Ke znehodnocení původnch hodnot zde stačil samovolný růst do dinosauří 'majestátnosti'.

 Dalším projevem zrychlujícího se úpadku institucí je pak skutečnost, že většina energie bývá vynakládána na neustálé zvyšování jejich důležitosti a závislosti občanů na samotné existenci těchto útvarů. A to i navzdory, tomu, že jejich obliba a užitečnost konvertuje k nule. Či spíše pávě pro to! Čím méně přirozené poptávky u obyvatelstva, tím více je třeba umělých zásahů, které nás donutí se podřídit. A to bez ohledu na růst nebo alespoň zachování životní úrovně, zdravotního stavu či bezpečnosti občanů. O úrovni občanských práv a míře osobní svobody ani nemluvě.
 Prosazované desetitisícové pokuty za protesty proti úřední blbosti tuto skutečnost jen podtrhují. Občan si pak rozmyslí cokoli jen naznačit. Ta situace, kdy si 'kapři sami nevypustí rybník', se mění na případ, 'kdy si chobotnice sama neukousne chapadla'. Je zde však možnost, že jí nakonec narostou do takové délky, že se do nich zaplete a sama se udusí.

PS: Paradoxní slovníček nové doby:

 Policie - Útvar na ochranu zločinnosti, která není v rozporu se zájmy vládnoucích vrstev.

 Armáda - Pojistka pro případ, kdyby se obyvatelstvo rozhodlo usilovat o vlastní bezpečnost.

 Ekonomika - Co se samo pohybuje, to svaž! Až to přestane i dýchat, napoj to na přístroje..

 Školství - Nechtějte vědět to, co nepotřebujeme, abyste věděli.

 Zdravotní péče - Udržování občana ve stavu, kdy je nutno ho léčit.

 Psychiatrie - Nábožensko/ideologické přesvědčení, že ten, kdo má razítko a klíče, má zákonitě i pravdu.

  Fr.Filip Dvořák

 (autor je publicista, rocker a dobrodruh)

https://www.facebook.com/frantisekfilip.dvorak