Špatná karma Evropy?

Vnitřní rozklad, popření hodnot a kolonizace naruby - tak vypadá  Evropa  dnes.   Na  tyto  problémy  jsme  si  však  zadělali  už  hodně  dávno...

 Některým lidem slovo KARMA muže znít příliš exoticky a orientálně. Proto je asi překvapí, že se jedná o prostý zákon příčiny a následku.

 Rozdíl je jen v šíři výkladu a vědomí, že: ‚síla jednou uvedená do chodu se neztrácí a dříve či později se v různé formě vrací ke svému původci‘. 

 Podstatné  je pak to,  jak se  potrefený  puvodce  s  oním  dopadem  vyrovná  a  jaké  poučení  do  budoucna  z  něho  vyvodí.
 
 Podle starých východních učení existuje karma osobní, rodová i národní, karma kterou jsme si nahromadili, kterou splácíme a ta, kterou si vytváříme do budoucna, aby nás pak překvapila podobně jako naše banka, když nám zablokuje účet, neboť jsme přečerpali kredit. Na rozdíl od většiny bank nám ale vesmír neposílá žádná předběžná varování a někdy nám přijde tolik účtenek najednou, že si říkáme ono provařené: „Tohle mi byl čert dlužen!“. Ve skutečnosti jsme to ale my, kdo dlužíme čertu a ten si nás pak náležitě vychutná.  
 A jak již bylo uvedeno, platí to nejen individuálně, ale také v širším měřítku a nakonec i pro celý náš náš civilizační okruh, aby si žádná kultura nemohle stěžovat, že byla ochuzena o nějakou důležitou dějinnou zkušenost.  
 To, co se v posledních letech děje na našem kontinentu, by se dalo z trochou nadsázky nazvat kolonizací naruby, ale příliš se tomu nedivme, neboť na tyto problémy jsme si zadělali již hodně dávno.  
 
 Kromě spousty vzájemných hříchů, které si státy v Evropě napáchaly mezi sebou, má většina z nich navíc ještě tzv. společnou karmickou zátěž a tou je kolonizace blízkých i vzdálených zemí, nad kterými měly v dané době technologickou a vojenskou převahu. Dovoz pracovních sil z těchto končin na území Evropy pak nastal v době, kdy tato karma pomalu dozrávala. Pomiňme nyní ‚humanitární bombardování‘ Jugoslávie, podporu balkánských muslimů, krádež srbského Kosova, rozvrat Sýrie nebo odstranění Kaddáfího v Lybii, jako dalšího klíčového špuntu proti migrační tsunami a ukažme si několik příkladů z dob starších, kdy se kolo dějin dalo v tomto směru do pohybu:
 
 Holandsko díky své námořní síle ovládalo navzdory malému území a počtu obyvatel ohromné území, z nehož mu také plynuly odpovídající zisky. Dnes představuje původní obyvatelstvo stále menší poměr k nově příchozím (převážně z bývalých kolonií), které ještě musí z velké části živit.
 
 Anglie, jako největší koloniální velmoc byla říší, nad kterou slunce nezapadalo. Pod vládou Jejího Veličenstva se ocitla více než čtvrtina tehdejší světové populace. V současné době je v zemi přes 3 000 000 vyznavačů islámu, Londýn má muslimského starostu a při běžné procházce má člověk pocit, že se nachází v ulicích Bagdádu. Za protesty proti zločinnému chování nových kolonistů hrozí provinilcům kriminál i ‚náhodná úmrtí‘ při výkonu trestu.  Lidé se stěhují z velkých měst na venkov a za prací raději dojíždějí desítky i stovky kilometrů. Slavný Big Ben bude ještě několik let v rekonstrukci, tak doufejme, že z něho do té doby nebude minaret...
 
 Francouzské kolonie se rozkládaly převážně na africkém kontinentu. Příjem z místních diamantových dolů byl nemalý a Francie se o ně také zuřivě prala s ostatními velmocemi. Zisky pomáhaly pohánět průmyslovou revoluci a vojáci z kolonií bojovali za Francii v obou světových válkách. Dnes má tato země největší počet mešit a No-Go zón v Evropě, nároky muslimské 'menšiny‘ neberou konce a Paříž za chvíli rozeznáme od Káhiry snad jen podle Eiffelovy věže.   
 
 Španělsko si již dříve prožilo muslimskou okupaci, avšak následně se poněkud otřepalo a jeho kolonie si nezadaly s těmi anglickými. Jeho konquistatoři měli zejména v jižní Americe tu nejhorší pověst. Zlata se nakradly tuny a přestože sadistická vláda místních kněží způsobila v mnoha případech vítání Španělů, jako osvoboditelů, následné zdecimování domorodé populace (převážně dovezenými chorobami)  dosáhlo do té doby rekordní úrovně.  Dnes  je španělština třetím nejrozšířenějším jazykem na světě, ale mohamedáni jsou na Pyrenejském ostrově potichu zpátky a jejich cílem je OBNOVA ZTRACENÉHO ŠPANĚLSKÉHO CHALÍFÁTU.
 
 Německo si ukrojilo sice menší část koloniálního koláče, ale později si tuto dietu bohatě vynahradilo. Když árijští nadlidé nacistického Německa potřebovali ‚nový životní prostor‘, cítili se oprávněni zabrat ho ostatním méněcenným kulturám, které jim byly dle jejich přesvědčení povinni sloužit a podstoupit vynucenou germanizaci nebo ze svých domovů odejít. Jakýkoli protest následovaly exemplární represe. A dnes? Postupující islamizace jejich vlastního životního prostoru dává původnímu německému obyvatelstvu pocítit do určité míry totéž od nové okupační mocnosti. Její armáda i bez pomoci klasické výzbroje zabírá životní prostor nevěřících psů ve jménu svého nadřazeného náboženství. Pro 'nevhodné' příspěvky na internetu riskují politicky neuvědomělí občané trestní postih. Policejní razie v bytech ‚nepřátel říše‘ za takový nenávistný komentář jsou jasným znamením, že se stali lidmi nižší kategorie. Jako bumerang se do této země vrací Himlerův duch, který tak obdivoval islám.
 
 Na obyvatele Severských zemí patrně dopadá ješte karma z Vikingských nájezdů, kdy se jejich předkové rozhodně z nikým nemazlili a drancování v okolních zemích považovali za zcela legitimní způsob obživy. Nyní jejich potomci dobrovolně otevírají svoji náruč nájezdníkům z jihovýchodu a nedovolí si při tom ani pípnout. Souběžně s touto dobrovolnou okupací zde systematicky probíhá proces společenské kastrace bílého muže a demontáž tradiční rodiny s inenzitou citelně větší, než v ostatních státech Evropy. Snad jediný rozdíl mezi Švédskem a Norskem je v tom, že od těch prvních máme jako upomínku dělové koule pomalu v každém druhém kostele a od těch druhých jsme dnes vystaveni zásahům poněkud těžkotonážnější munice typu Norské fondy.  
 
  Když půjdeme až do starověku - velkolepá Římská říše neříkala uchváceným územím kolonie, ale provincie. Tvrdou rukou drtila jakýkoli odpor a její rozkvět závisel téměř výhradně na využívání zdrojů porobených národů. Rozvrat impéria přinesl na několik století dobu temna, pokus o obnovu jeho slávy Benitem Mussolinim skončil ještě žalostněji a v současnosti čelí drtivé invazi ze zemí, jež dříve ovládalo. Germánské ani galské kmeny ze severu to ale nejsou a brána na moři se rozpačitě přivírá až několik let po vylodění nájezdníků, které si navíc pomatení potomci Římanů sami dovezli z afrického pobřeží.  
 
 Také ono slavné dobyvatelské tažení Alexandra Makedonského nepřineslo ovládaným zemím jen ochutnávku řecké kultury, ale v důsledku okupace třeba i Ptolemaiovskou dynastii v Egyptě, která svojí zvrhlostí překonala i tyranie předchozích místních vládců. Mocenský a ekonomický úpadek Řecka pak započal ještě před vzestupem Říma a tento trend vesele pokračuje do dneška. Místo kdysi hrdého řeckého loďstva dnes jeho břehy též stečují cizí vojáci na nafukovacích člunech, ale na rozdíl od zbytu Římské říše na druhém poloostrově zde toho k vyplenění již mnoho nezbylo.
 
 Snad nejkurióznější podobnost ukazuje jeden starý židovský zvyk - kozel, na kterého byly symbolicky naloženy všechny hříchy příslušné komunity, byl vyhnaný do pouště, aby tam bídně zahynul. Příslušníci komunity si oddychli, jak na osud vyzráli a šikovně se svých hříchů zbavili. V jak hrozné podobě si svůj osud na stejném principu židé v průběhu dějin prožili, o tom snad není třeba hovořit. Pogromům a holokaustu se vyhnuli jen ti, co měli dostatek prostředků na cestu do bezpečí a hlavně ti, co v bezpečí už dávno byli - jejich tzv. ekonomické elity a osoby patřící ke špičkám světového finančnictví se sklony ovládat ostatní pomocí toku peněz a sociálního inženýrství. Právě ty elity, které mají na svědomí onu špatnou pověst i těch obyčejných lidí židovské krve, kterým jsou podobné choutky cizí. Částečné karmické poučení můžeme vidět například v tom, že i samotný Izrael zakázal vstup na své území takovým ‚filantropům‘, jako je George Sosos.
 
 České země naproti tomu nikdy žádné kolonie neměly. Bohužel v naší rané historii se také našla jedna taková vada na kráse - na Malé Straně v Praze byl v 10. století nejvýznamější trh s otroky v Evropě. Ne, že bychom je sami lovili, ale bylo nám to jaksi ‚šumák‘ - hlavně, že město dostalo poplatek za provoz! Jenže pak jsme též poznali, jaké je to býti v cizím područí. A při anexi našeho území Hitlerem se na nás taky ostatní spojenci vy..., že?  
 
 Je též příznačné, že mnozí vykonavatelé karmy, osudu, či božího trestu si nejsou vědomi svojí skutečné role a někdy ani netuší, kolik utrpení svým konáním zaviní. Jako fanatik, co v posvátném nadšení vypustí z klece smečku ubohých tygrů a zaviní tak větší škodu, než lupič, který se zjištným úmyslem vykrade banku. Rozsah jejich působení se také týká buď osobní, celostátní či planetární úrovně, podobně jako ho má v pohádkách řadový čert s nejnižší hodností až po Lucifera. Nebo jako v reálu - zanícený člen Antify přes kalkulujícího pašeráka lidí až po šéfy nadnárodních společností, systematicky naplňujících Kalergiho plán likvidace evropských národů.  
 Technologická a vojenská převaha nových kolonizátorů není nutná. Nyní se to dělá jinak, že? Lucifer to velmi dobře ví, jen u těch řadových čertů se o tom dá pochybovat a většinou jim k plnění jejich úkolů stačí přesvědčení, že páchají dobro. Ti navedení se totiž bez těch blbých neobejdou. Bez nich by nešlo dělat žádné ‚spontánní a lidové‘ revoluce, státní převraty, či budování světlých zítřků.
 
 Jen se obávám, aby se to v Evropě s tím budováním nedotáhlo tak daleko, že předběhneme ony vyspělé západní země až do té míry, že nám jejich původní obyvatelé budou závidět. Nikoli však v důsledku geometrického nárůstu naší produktivity práce, ale jen díky tomu, že jejich ekonomika bude ochromena přívalem neadaptovatelné masy, dokonale vysávající sociální systém. Že jejich domovy přestanou být bezpečným místem pro jejich rodiny. Že nakonec to budou oni, kteří se budou chtít vystěhovat do naší zaostalé země i do okolních států bývalého východního bloku, nad kterými tak ohrnovali nos. A ta zlobivá Vyšegradská čtyřka(ke které se možná časem připojí i zlobivé Rakousko) jim řekne: „Refuge Welcome!“  
 
 Zákon příčiny a následku skutečně funguje a jeho důsledky jsou někdy velice nepříjemné, ale nenechme si namluvit, že to musí pokaždé skončit katastrofou. Ona špatná národní karma totiž vůbec neznamená povinost obětovat svojí zemi, národ a kulturu na oltář zvrácené neomarxistické ideologie, beroucí na sebe roli anděla pomsty. Ani žádný dnešní Němec si nemusí přičítat vinu za II. světovou válku a má svaté právo se stejně jako ostatní bývalé koloniální mocnosti bránit proti vlastní kolonizaci. Ten tzv. karmický dopad znamená především výzvu a je pouze na dotyčném, jak se jí zhostí.  
 Pokud však nedojde k příslušnému karmickému poučení a postižené státy na tuto výzvu rezignují, pak opravdu Alláh s nimi! A pakliže budou onen příval mermomocí tlačit i na méně zasažená území, pak si svojí karmu zpečetí - žádná 'rekonquista‘ se konat nebude a Austrálie je přecijen trochu z ruky...
 
 
  Fr. Filip Dvořák
 
 (autor je publicista, rocker a dobrodruh)
 
 
https://www.facebook.com/frantisekfilip.dvorak