Pocit viny jako účinná zbraň

Víte o tom, že vaše názory jsou ‘politicky nežáoucí‘?  A stydíte se za to?  Že se nestydíte!  Pokud se někomu podaří, aby se dotyčný subjekt cítil provinile, může s ním také mnohem lépe manipulovat...

                         POCIT VINY JAKO ÚČINNÁ ZBRAŇ

 Připadá vám nápadná vzrůstající snaha mainstremových médií všemi možnými prostředky a umělými kauzami vyvolávat pocit, že nepohodlné osoby, na které se zaměřují, by měly klečet na hrachu a sypat si popel na hlavu? A s nimi pak všichni, kterým to tak nepřipadá a odmítli je zavrhnout i na vzdory umu velkého režiséra?

 Pocit viny, pokud je vyvolán ve správný čas a na správném místě představuje velmi účinný neuroparalyzér. Zbraň v pozadí, díky níž se povedlo vyhrát nejednu bitvu. Nic nového pod sluncem, jen ony technologie poněkud pokročily od temných dob, kdy si různé církve vynucovaly přijetí toho  správného světového názoru.
 
 Metody jsou stále sofistikovanější a pokročily do té míry, že se staly součátí našeho každodenního života a jejich působení už většinou ani nevnímáme.
 Naštestí je ale můžeme ohalit na základě naší vlatní emocionální reakce, kterou se tyto metody pokouší vyvolat. Musíme tak ale učinit včas, dokud nám politicko-korektní masáž ještě nepoškodila neurální řetězce do té míry, kdy je podobná detekce znemožněna. Pokud k tomu dosud nedošlo, máme šanci rozeznat dva základní typy:
 
 1) Provinění jako PŘIROZENÝ pocit - vzniká tehdy, když si uvědomíme námi způsobenou škodu a utrpení ostatních bytostí tímto konáním vzniklé. Na základě tohoto poznání sami od podobného konání upouštíme a tyto naše minulé postoje nadále již nejsou naší integrální součástí.
 
 2) Naproti tomu UMĚLE vyvolaný pocit viny - ten pociťujeme tehdy, pokud jsou naše postoje a činy součástí naší integrity, ale ve společenské rovině vnímáme jejich nepřijetí až zavrhnutí. Naše názory a chování jsou jednoduše POLITICKY NEŽÁDOUCÍ.

 Pokud se někomu podaří, aby se dotyčný subjekt cítil provinile, může s ním také mnohem lépe manipulovat. Tento fenomén však můžeme najít i na běžné interpersonální úrovni:
 - Pokud po nás v práci chce šéf něco navíc, či něco pro nás nepříjemného, neoznámí nám svůj úmysl předem, nýbrž nám vyčte některé naše minulé (ať skutečné či smyšlené) chyby. Příslušný úkol nám pak předloží jako možnost odčinění našich hříchů.
 - Mnohý úředník si nasazuje už do rána masku uražené otrávenosti, abyste si uvědomili, jak moc ho obtěžujete a tudíž byste měli ze svých požadavků značně slevit.  
 - Někdo si také možná vzpomene na manželku, ze které po recitaci sáhodlouhého seznamu hříchů (od nesklopeného prkénka na záchodě až po zkažený život) vypadne původní přání - něco koupit, opravit nebo zařídit. Někdy ovšem ani to ne, neboť poviností manžela je toto přání uhodnout.

  Ono stačí, když jsme z jakéhokoli důvodu vnitřně oslabení, či rozkolísaní a stane se, že určití jedinci s povahou energetické pijavice, okamžitě vycítí příležitost, jak z nás v okamžiku  naší oslabené obrany trochu té energie vycucnout. A to i v případě, kdy jejich tvář zdobí maska křesťanského soucitu, či posvátných hodnot humanismu. Spíše naopak - propásnout šanci někoho poučovat a napomínat, znamená pro ně připravit se o značnou porci oné vitální energie, kterou si nedokážou vygenerovat sami a nikoli na úkor druhých.
 Dalším důsledkem tohoto postupu je pak oslabení případného soupeře, či donucení ke spolupráci pod hrozbou, že bude stát na hambě, zatímco poučovatel, dosáhnuvše svého cíle zaskvěje se v obláčku svatozáře.  

 Případy skutečného a čirého soucítění jsou ve skutečnosti mnohem řidší, než se jeví navenek a smůlu mají zejména ti, u kterých to není momentálně vhodné a naopak. Dokonce i takové ohledy vůči dětem nebo postiženým lidem projevujeme většinou proto, že nečinit tak by bylo společensky nepřijatelné a přitom to samé v některých případech neplatí. Jaký div, že na tom bývají nejlépe některé skupiny lidí, kterým se povede ostatní přesvědčit, že jsou to ti největší chudáci a to i dlouho poté, co byl jejich trik oddhalen, neboť ve společenském povědomí dlouho zůstává emoční otisk. A sice - že i mluvit o tom by bylo společensky nepříjatelné.

 A tak musíme pokaždé najít odvahu mluvit. Nemlčet a ocitnout se na pranýři pod přísným pohledem soudců i všech aktivistů, kteří přispěchali se svojí troškou do mlýna. Nemlčet a vydržet tu ledovou sprchu, kterou nám pokaždé uštědří za to, že se jim nepodařilo nakonfigurovat naše neurální dráhy do požadovaného tvaru. Rád si tu jejich studenou sprchu dám znovu.  Začínám se totiž důkladně otužovat!

  Fr.Filip Dvořák

 (autor je publicista, rocker a dobrodruh)

https://www.facebook.com/frantisekfilip.dvorak